“Jak to všechno proměnit na něco, co je v běžném platebním styku použitelnější?”

To již mou finanční rezervu nešlo brát na lehkou váhu. Vážila totiž přes půl kila. Po spočítání “kovovek”, které jsem zrealizoval jen díky vydatné pomoci Veroniky (studuje Vysokou školu ekonomickou), jsem dospěl k šokujícímu zjištění, že jsem bohatý! Částka činila bezmála pět set korun českých. Mince jsem navrátil do kyblíku s pocitem, že mám “majlant” v drahých kovech.

Avšak zanedlouho má platební bilance, tak jako již mnohokrát, potřebovala ozdravnou injekci z devizových rezerv. A tak jsem dělal hromádky. To sice dokáže každý, ale již málokdo může říct, že každá jeho hromádka má nominální hodnotu sto korun. Sehnal jsem si krabičku od mýdla, mince vsypal dovnitř a vyrazil vstříc bohatství a slávě.

Vstoupil jsem do budovy pošty s úmyslem zachránit ji před akutním nedostatkem drobných všeho druhu. Přistoupil jsem k přepážce s nápisem “Platební styk”.

“Kolik teho máte?” zeptala se mě zjevně dojíždějící zaměstnankyně pošty.

“V sobě nebo za sebou?” zavtipkoval jsem.

“V téj krabici!” odvětila tónem, kterým jasně naznačila, že nemá čas na pitomce, co se snaží být vtipní.

Poslední sčítání jasně prokázalo přítomnost více jak půl tisíce korun, ale to jsem říct nemohl, odradilo by ji to.

“Nó…takových pár…set, počítám.”

“Máme teho dost, zkuste v bance, tam berů.”

Co naplat. S úvahou o problému přemincování českých pošt, vyrazil jsem k mramorem oplývající budově se zlatým nápisem. Uvnitř, kde byli ozbrojení policisté, úředníci v oblecích, přepážky z mahagonu a chromové stolečky, mne přepadl pocit, že mých pár “chechtáků” nebude nikoho zajímat. Mateřsky jsem přivinul svou krabičku k tělu a odvážil se k nejbližší pokladně.

“Co pro Vás mohu udělat, pane?” řekla mladá bankovní úřednice s úsměvem.

“Já…já…já bych si…tedy, pokud by…drobné! Proměnit drobné, prosím,” vykoktal jsem ze sebe.

Úsměv na tváři úřednice zmizel v nenávratnu a s podezíravým pohledem na moji krabičku od mýdla se zeptala:

“A o jakou částku se Vám jedná?”

“Skoro tisíc! Možná i víc!” vyhrkl jsem bez rozmyslu.

Na slečnu za broušeným neprůstřelným sklem to ovšem nijak nezapůsobilo.

“V tom případě musíte vyplnit standardizovaný formulář C3, na který uvedete počet kusů mincí podle hodnoty. Poté jej vlastnoručně podepíšete.”

S poděkováním jsem se vypoklonkoval na ulici. Formulář, to zrovna. Já napíšu, že je tam 156 padesátníků, bude jich jenom 155 a já půjdu do vězení za bankovní podvod.

Tím jsem zavrhl všechny nelidské instituce a rozhodl se obrátit na lid. Vytvořil jsem pět hromádek, v nichž bylo zhruba stejně mincí od každé hodnoty. Co hromádka, to stovka. Do každé kapsy jednu a už jsem si to cinkal směrem k samoobsluze, papírnictví, trafice, květinářství a drogerii. Všude jsem nonšalantně zalovil v kapse řka:

“Zrovna jdu kolem a mám nějaké mince nazbyt…”

Prodavačky vždy ochotně převzaly pár drobných, ze kterých se vždy vyklubala stovka.

“No né, přesně “kilo”, to je náhoda, co!”

Jen jim bylo divné, jak málo mincí má stejnou hodnotu jako papírová stokoruna. Jako kdyby mi vracely víc, než jsem jim dal. A tak kyblík zeje prázdnotou, peněženka se zelená bankovkami a po městě letí fáma, že hraji automaty…a vyhrávám!

Adam Dvořáček