..sice optimista, ale jinak slušný člověk
Atlet Brčko, Dobrovolní hasiči, Kabroš ani za groš, Král kovový, Náša - váša, Prdelákov cup, Vůně květů
Atlet Brčko
Má odvěká tendence dělat nic a všechno mě
jednoho dne přivedla do posilovny. Pohnutky byly jasné: zakrýt žebra.
Původně jsem se snažil sehnat plavky v celku, které by zahalily mou mužnou
hruď se dvěma zrzavými chlupy. Ale ten rok byly v módě velké výstřihy.
A tak jsem tam napochodoval se sportovním “báglem” a odhodláním neodejít dřív, dokud nepadnu vyčerpáním. Jak se později ukázalo, netrvalo to zas tak dlouho. “Fitko” bylo v suterénu, a tak chvíli trvalo, než jsem přivykl světlu neónů. Postupně jsem rozeznával činky, bar, stoličky a na nich mladý pár, který si cosi špital do ouška. Po úplném prozření jsem zjistil, že tam nesedí dva, ale jeden. Zato dvojitý - supercloumák. Přistoupil jsem nesměle k baru. Svalovec otočil svou obrovskou hlavu a změřil si mě pohledem. Já si ho měřit nemusel. Ani pohledem ani dopisem. Bylo zkrátka ihned jasné, že jediné, co mám delší, větší a silnější, jsou mé řasy. Zachránila mě až barmanka, která svalnatce okřikla: “Nestraš pána, třeba ti dá slevu!” “Slevu? Jakou slevu, prosím?” podivil jsem se. “Copak vy nejste dealer cereálních tyčinek?” V tu chvíli jsem si nepřál nic jiného, než být přes cereálie. “Ne, ne já…já si jdu zacvičit. Asi.” Začátek to nebyl nejlepší. Nenechal jsem se ale odradit a vstoupil do šatny. Do nozder jsem natáhl pach potu a náhle jsem dostal chuť převracet tramvaje. Nakonec se mi převrátil žaludek. Po sportovní úpravě mého zjevu byla má přítomnost ještě kurióznější. S postavou žokeje, plážovými kraťasy a botaskami na košíkovou jsem vzbudil nemalé zděšení v řadách přítomných kulturistů. Některým z nich prolétla hlavou myšlenka na zákaz vstupu dětem, psům a Adamovi. Jakožto kulturista teoretik věděl jsem o nutnosti rozcvičit se. Zvolil jsem rotoped a mírnou zátěž. Po pěti minutách ze mě lilo jako z konve a měl jsem pocit, že už neslezu a stanu se doživotním cyklistou. Zahřátí se změnilo v přehřátí. Po pauze o délce tří dílů Dallasu i se znělkami a závěrečnými titulky odhodlal jsem se ke cvičení. Přistoupil jsem ke stojanu s činkami a vybral největší myslitelnou váhu. Desetikilovku. Čekal jsem, kdy mi to urve ruce. Ani nevím, kdo s kým cvičil. Jestli já s činkami nebo činky se mnou. Přistoupila jakási drobná a jemná dívenka. Uhnul jsem jí galantně doprava, aby měla volný přístup k činkám od 1 do 10 kg. S úsměvem se natáhla pro dvacítky. Mé desítky začaly pálit v dlaních. Jako druhý chod jsem po krátké pauze vyplněné přečtením “Vojna a mír” zvolil stahování tyče dolů, která byla lanem přes kladku opatřena závažím. Jakýsi amatér cvičil přede mnou, a tak jsem tam pro začátek nechal jeho závaží. Uchopil jsem tyč, stáhl ji dolů až k hrudníku a posadil se i s ní na sedátko. Zapomněl jsem ovšem zaháknout nohy. Když mě sundali ze stropu, dospěl jsem k názoru, že je nerozumné naložit si víc, než vážím já sám. Zatímco jsem se rozhlížel po dalším cvičebním nástroji, zaujal mě rozruch v baru. “Tak co, chlapi, jak to roste?” zahřímal kdosi. Všichni přitakali něco v tom smyslu, že roste, ale ne tak jako jemu. Já opřen o sloupek jsem rozjímal nad přibližnou účinností padesátikilové činky při pádu z jednoho metru na nohu. Náhle jsem ucítil ránu jako při čelní srážce s nákladním vlakem na nechráněném přejezdu. “Čau, novinářu,” zahřmělo mi do ucha. Když jsem se otočil, přesněji sesypal jeho směrem, pochopil jsem, že srovnáním s vlakem jsem mu křivdil. Byl to Ríša a ta morda, přátelské poplácání po zádech od mistra světa v kulturistice a držitele spousty dalších ocenění v ohýbání kolejí. “Kdy doneseš ten článek, pisálku?” děl obr. Náhle se mi vybavilo, že ten rozhovor s ním nikdy nevyjde, protože školní noviny byly před měsícem zrušeny. Teď mě umlátí očním víčkem, pomyslel jsem si a čekal, že dopadnu stejně jako ty noviny. “No, víš Ríšo…mě to mrzí, ale…oni nás zrušili.” Zatajil jsem dech a očekával náraz letadlové lodi (nic většího mě nenapadlo). “Neva, šak sme pokecali, né? Co, dal ses na fitnes?” To jsem nečekal. “No, to víš, jsi moje inspirace!” To zapůsobilo. “Tak sa inšpiruj, novinářu!” A po těchto slovech uchopil stokilovku do levé ruky a pár sérií s ní mával nad mojí hlavou. Když skončil, pronesl: “Tak zahřívačku by sme měli.” Toho večera jsem nespal. A když se mi nad ránem podařilo usnout, zdálo se mi o chlápkovi, co pracoval v továrně na činky. V tom snu dostal výpověď. Protože pracoval poctivě třicet let, tak ho to naštvalo. A než odešel z továrny, nařízl jednu rukojeť. Ta sabotovaná činka vážila sto kilo. |