Adam Dvořáček

..sice optimista, ale jinak slušný člověk

 

Atlet Brčko, Dobrovolní hasiči, Kabroš ani za groš, Král kovový, Náša - váša, Prdelákov cup, Vůně květů

Dobrovolní hasiči

 
Požární poplach. Rozezní se zvonek a desetičlenný tým se dá do pohybu. Otevírají se vrata, motory startují, požárníci naskakují, zastaví se doprava a už to jede. Vše se udá tak do tří minut. Perfektně sehraný, instinktivními pohyby disponující a po všech stránkách dobře vybavený a vycvičený tým je dnes již běžnou součástí každého města.

Co jste právě přečetli, můžete v klidu zapomenout. Ukáži vám totiž, jak takový poplach probíhá v jedné pohraniční vesničce se sotva pěti sty obyvateli.

Požární poplach. Rozezní se zvonek. Někdo volá do místní požární zbrojnice, strategicky umístěné vedle hostince. Telefon stále vyzvání, ale nikdo jej nebere. Dvoučlenný sbor ve službě je o dům dál. Hasí žízeň. Uběhlo pět minut. Zvonek utichl a dotyčný stráví následujících pět minut hledáním čísla starosty obce v telefonním seznamu. Zvonění se rozezní v domě starosty. Tam jej pohotově zvedá jeho manželka.

“Kde sa zaséj váláš, ty prasisko ožralé!”

“Prosím?” podiví se ten, komu stále hoří stodola.

“Có? To nési ty, Francku?”

“Nikoliv, paní, já bych rád mluvil se starostou obce.”

“Ták vy byste chcél můvit s tým mojím lihovým brůkem? Tož to máte smolu, panáčku. Už zaséj chlašče s hasičama. Zavolajte si do hospody.”

Telefonista tedy volá do místní restaurace IV. cenové skupiny. Běží dvacátá minuta.

“Halóóóóó…tadýýýk je salůůůůn.”

“Promiňte, prosím, jsou tam hasiči?”

“Hašiši? Jasnééé…škyt…héééj...stříííkačkýýý.” Jde slyšet cinkání lahví a opilecký zpěv.

“Nó, co jé? Já su tén…onén…hasič! Snáď nehoří, né?”

“Bohužel ano. Již půl hodiny mi hoří stodola, dojeďte co nejdříve, prosím.”

“A sám to nezvládneš, có? Tož dobrá, udržůj ohéň, hnedkáj sme tám.”

Dva službu konající hasiči se vypotácí z hostince. Naštěstí je to ke zbrojnici kousek, a tak již za pět minut otvírají vrata a šmátrají po vypínači světla. Poté s cigaretou v koutku hledají nějakou naftu. Nakonec naleznou ruční sirénu z války, ale je celá zarezlá, a tak shánějí olej. Výsledkem je ječivý zvuk, který naruší noční klid ve vsi.

Běží již čtyřicátá minuta, ale na první houkání nikdo ze záložních hasičů nereaguje. Druhá výzva. Vybíhá první záložník. Je v trenýrkách a na nohou má pantofle. Je pronásledován svou ženou s natáčkami ve vlasech a v županu s kytičkami. Vnutí mu svačinu. Záložníků je pět.

Mezitím probíhají pokusy nastartovat požární auto. Jedná se o upravenou Avii, kterou před léty vyřadili z JZD. Úpravami se myslí změna barvy z prorezlé modré na zkorodovanou červenou a namontování majáčku z kombajnu ruské výroby, který byl sešrotován. Komu by vadilo, že bliká oranžově!

Ženy již vyprovázejí, nahánějí či vyhazují zbylé “záložáky”, doprovázejíce honitbu radami typu:

“A né, aby si chodíl blízko teho ohňa!”

nebo

“Nenamoč sa, ať nési nachcípaný!”

či dokonce

“Běda, esli sa ožereš jako posleďně, když horela ta pálenica!”

Zatímco se naši chrabří “hasičé” pokouší vzpomenout, na čí půdě nechali sušit hadice od minule, ženy se v župáncích, pleťových maskách a pantoflích fosforových barev scházejí před domem manželky náčelníka hasičů, aby zde mohly prodiskutovat rozsah a následky požáru i s přibližným vyčíslením materiálních škod.

V padesáté minutě již vyráží Avie vstříc plamenům. Muži jsou odhodláni porvat se s ohněm hlava nehlava a vyhrát nad nelítostným živlem. Tváře jim planou vzrušením a mají divoký pohled v očích. U dvou z nich to není vzrušením, ale alkoholem. Škoda jen, že zapomněli načerpat vodu a jedou opačným směrem.

Když po více jak hodině dorazí ke spáleništi, už není co hasit. Jednak po stodole zbyl jen popel a jednak už půl hodiny zasahuje jednotka z města vzdáleného třicet kilometrů.

Co naplat, ještě že ta žízeň je věčná. A tak se pouští do hašení.

Adam Dvořáček