Pět let studia, to je na den přesně šedesát měsíců. Nebo taky více jak 4200 hodin, ale to záleží na tom, jak dlouho spíte. Stále vám to přijde jako krátká doba? Tak vězte, že za stejný čas stihli postavit ve své době největší přehradu světa – Hoover Dam (1931-1936).

Liška pískoviště

Na pískovišti mezi panelovými domy se „bábovičkáři“ vytahovali, čí táta je mocnější. Jeden říkal: „Můj táta je učitel, když tě vyvolá, může ti dát pětku!“ Druhý odporoval: „To můj táta je policajt, a když tě chytí, nasadí ti želízka!“ Vytahování jsem tenkrát vyhrál tvrzením, že můj táta je obhájce a stačí, když nehne ani prstem a půjdeš do basy. V šesté třídě jsem se na diktát podepsal jako „JUDr. Adam Dvořáček“. Paní učitelka mě upozornila, že abych takový titul mohl užívat, musím nejdřív vystudovat práva, a dala mi pětku. Důvodem však nebyl podpis, ale osm pravopisných chyb.

Není devítka jako devítka

Do té doby poklidnou povinnou školní docházku jsem ukončil v deváté třídě, která byla v Břeclavi otevřena vůbec poprvé a která tak byla směsicí zbylých studentů všech různých základních i zvláštních škol z celého města – opravdový školní „výqět“. V hodině němčiny se mě například spolužák zeptal: „Nechceš náboje do devítky?“ „Na co náboje? Já nemám pistoli!“ odvětil jsem. Již v té době zkušeného ilegálního obchodníka to však nijak nepřekvapilo a bez váhání pokračoval: „Tak náboje i s pistolí za tři tisíce.“ „Prosím tě, vždyť já se pistolí bojím…“ namítal jsem, ale jen velmi obezřetně, protože jsem nemohl vědět, zda nemá „zboží“ přímo u sebe. „Dobře, dobře, nechceš pistoli - to chápu. A co takhle granát? Kus za pět set!“

Tři be be betonový sloupky

Mým prvním zaměstnáním byla práce prodavače terénních aut. Do paměti všech zaměstnanců jsem se nesmazatelně zapsal od prvního dne. Naboural jsem totiž rodinným autem do betonového sloupu elektrického vedení přímo před showroomem mého nového zaměstnavatele. Nejen všichni spolupracovníci, ale i sám majitel autosalonu se přišli podívat, jak se mi podařilo vklínit sloup až do poloviny kapoty a ještě k tomu odříznout od elektřiny přilehlý dům nerudného důchodce. A kariéra prodejce aut mohla začít…

Tváří v tvář

Další pracovní zkušeností bylo zaměstnání v Živnostenské bance. Vedoucího pobočky asi zaujal při přijímacím pohovoru můj volný překlad anglického slova browser jako „brouzdač“. Později i zcela nevinný úkol skenovat podpisové vzory se zvrhl ve chvíli, kdy jsem strčil hlavu do skeneru a svou plně barevnou podobiznu s rozplácnutým nosem a pobaveným výrazem jsem si neprozřetelně uložil na společný disk, kde ji při své pravidelné kontrole objevil vedoucí pobočky. Odstraňoval totiž zdvojené dokumenty, abychom ušetřili místo, a našel přitom obrázek o velikosti nemyslitelných 10MB. LCD monitor o úhlopříčce 20 palců patří k velkým zobrazovacím zařízením a po kritickém dvoukliku jej do posledního zobrazovacího bodu (a že jich tam je) vyplňovala obrovská hlava zaměstnance, který se ke všemu na pana vedoucího přihlouple usmíval.

Olomoucký bolševník

Nejhlubší zážitek z absolvovaných přijímacích řízení ve mně zanechala olomoucká fakulta. Na zodpovězení každé stránky testu jsme měli jen určitý čas a ten byl navíc měřen kuchyňskou minutkou na vaření vajíček. Tik tak, tik tak, crrrrrrrrrrrrrr. „Všichni si otočte na další stránku - teď!“ Vajíček jsme tenkrát uvařili asi jen deset, ale dodnes mě ze snu probouzí zvuk řinčení kuchyňského budíku. Ke všemu jsem ani nebyl schopen zodpovědět otázky typu: z kolika metrů se kope penalta ve fotbale nebo zda je bolševník obecný jedovatý, prudce jedovatý nebo léčivý.

A pak to přišlo. Ve chvíli, kdy už to vůbec nikdo nečekal, jsem byl přijat – hned na pátý pokus. Po obdržení a přečtení rozhodnutí jsem skákal po bytě, i v botech. Pak jsem si uvědomil, že budu muset dát výpověď a navíc povysávat. Kdyby jen pan docent Svatoň tenkrát tušil, koho ke studiu přijímá…

Vším, čím jsem být chtěl

Musím se přiznat, že díky právnické fakultě se mi splnila všechna přání, která jsem kdy měl – chtěl jsem být známý a řečnit na veřejnosti (SKAS, BAK), chtěl jsem být spisovatelem nebo alespoň novinářem (Octopus), chtěl jsem být hercem nebo alespoň ochotníkem (právnické divadlo), chtěl jsem cestovat nebo být na delší dobu v cizině (Work&Travel USA), mít dobré přátele (SK9, spolužáci) a v neposlední řadě samozřejmě být jednou právníkem.

Myslím si, že rozdíl mezi středoškolákem a vysokoškolákem není ani tak v množství informací a teoretických znalostí, kterými disponují, ale právě v tom časovém prostoru pěti let navíc, kdy si člověk má možnost věci více promyslet, získat přehled a nadhled, rozkoukat se a snad vykročit správně nebo alespoň lépe. Chtěl bych na tomto místě poděkovat všem, kteří mi umožnili právnickou fakultu – moji druhou životní šanci, využít. Děkuji…

Adam Dvořáček

vyšlo v časopise studentů brněnských práv – OCTOPUS, číslo 46, v únoru 2006