..sice optimista, ale jinak slušný člověk
VANEK - made in USA, Druhá šance, Promoční projev vlastní, Promoční projev pro Veroniku
Promoční projev vlastní
zvukový záznam projevu (formát .mp3, velikost 3,5 MB)
Vaše magnificence - pane prorektore Spectabilis – pane děkane Honorabilis - pane promotore Spolužáci, Dámy a pánové, "In curro meo ab Officina Baiuoaria Mechanica fabricato habeo machinam quae litteras per aethera transmittit" Tato latinská věta, která v překladu znamená „mám faxovací přístroj ve svém BMW“, dokazuje dvě věci – jednak že latina není mrtvým jazykem, o čemž jsme se dnes mohli již několikrát přesvědčit, a také, že nic není takové, jak vypadá. Ani rok 2001 nebyl na první pohled nijak zvláštní. Snad kromě toho, že podle některých právě začalo nové milénium, kdežto jiní zarputile tvrdili, že již nejméně rok trvá. Nám však rok 2001 přinesl mnoho změn. Už jsme nebyli obyčejnými středoškoláky - gymnazisty, ale sebevědomými vysokoškoláky - právníky. Naše sebevědomí pramenilo jednak z toho, že jsme udělali maturitu, a dále uspěli při přijímacím řízení v tlačenici několika tisíc uchazečů. Díky tomu jsme měli pocit, že od teď už dokážeme naprosto všechno, protože nic těžšího než maturita přece nemůže být. Z omylu nás vyvedlo hned první zkouškové, které obsahově odpovídalo maturitě nejméně dvakrát. Dalším důvodem ke snížení našeho sebevědomí bylo neustálé upozorňování ze strany pedagogů, že stavovské oslovení pane profesore/paní profesorko, na které jsme byli ze střední školy tolik zvyklí, rozhodně neodpovídá akademickému titulu profesor. Až později, díky osobním setkáním s několika živými exempláři, jimiž jsme byli opakovaně - posláni zpět na střední školu, jsme pochopili, že být středoškolským profesorem je jen povolání, kdežto mít titul profesor je - poslání. Jako nováčci jsme si své místo na fakultě museli vydobýt nejen v reálném světě – hlavně ve školní jídelně, ale především ve světě virtuálním, kde na nás čekaly nástrahy – tehdy čerstvě vzniknuvšího – informačního sytému Masarykovy univerzity. Obzvláště několikahodinové přihlašování na zkoušky v takzvané klikací soutěži zanechalo na mnohých z nás (- předstíraný tik v oku -) následky dodnes. Další nemalou změnou bylo přestěhování se do Brna – metropole to Jižní Moravy, oplývající všemi svými vymoženostmi velkoměsta jako jsou nákupní centra, slavná divadla, hlavní nádraží a bezdomovci. Prvotní nadšení z toho, že bydlíme bez rodičů, vystřídalo zklamání, že toto nadšení jsme nuceni sdílet až se čtyřmi spolubydlícími. Navíc mnoho věcí přestalo úplně fungovat. Například šatní skříň zcela bez varování přestala nahrazovat použité oblečení za čisté a dokonce ani lednička již nevykazovala svou dřívější schopnost sebedoplňování. Pro přežití v metropoli však bylo ještě nutné osvojit si a pochopit kde je „čára“ – ulice Česká a kde „prígl“ (brněnská přehrada), kam jezdí jednotlivé spoje „šaliny“ (tramvaj městské hromadné dopravy) a v čem jsou „cajzli“ (obyvatelé města Prahy) od obyvatel města Brna „vodlišníííí“. Po osvojení si všech těchto dovedností už ubíhalo studium zcela nerušeně vpřed. S lehkostí a grácií jsme míjeli jednotlivé milníky našeho studia – právo římské, teorii práva, české a československé právní dějiny, české a československé právní dějiny, bloková zkoušku A, právo občanské, právo rodinné, právo obchodní, právo obchodní, právo obchodní, bloková zkouška B a samozřejmě státní magisterská zkouška. Jak jsme postupovali ve studiu a rostla naše odborná úroveň, začali se na nás obracet mnohdy i velmi vzdálení rodinní příslušníci s prosbou o právní radu. Všem jsme vždy ochotně a s náležitou důležitostí v hlase sdělili náš právní názor, o němž jsme se většinou v následujícím semestru přesvědčili, že byl chybný. To nás však nikdy neodradilo ani od dalšího studia, ani od převzetí odměny v podobě drobných naturálních darů. A tak nyní, na vrcholu teoretického poznání, s náležitou důležitostí v hlase, vám sděluji, že jestliže kameraman vydá zákaz tleskání během promočního obřadu, jedná se o zákaz, jehož osobní rozsah se vztahuje toliko na vás jakožto adresáty jeho sdělení. A pomocí argumentu „a contrario“ neboli důkazu opakem dospějeme k jednoznačnému závěru, že zákaz se nevztahuje na nás. Proto nám dovolte, abychom alespoň krátkým potleskem symbolicky poděkovali - Vám, našim přátelům za to, že i když nás dobře znáte, jste stále našimi přáteli, - Vám, našim partnerům za to, že i když znáte naše rodiče, jste stále našimi partnery, - Vám, našim učitelům za to, že i když víte, jak jsme nepoučitelní, jste nás nikdy nepřestali učit, - a Vám, našim rodičům, za to, že i když vidíte, jak moc jsme Vám podobní, jste stále přesvědčeni o tom, že jsme právě my těmi nejunikátnějšími dětmi. Děkujeme Vám!
předneseno 19. října 2006 v Aule Právnické fakulty Masarykovy univerzity |